Jarní výprava do Bechyně

Úterý, 18. dubna 2006, 10:00 – Zub – Zápisník

První jarní oddílové výpravy do Bechyně se zúčastnilo pouze několik skalních členů našeho střediska: Zub, Jazzinka, Beril, Tenisák, M&M, Jerry a moje maličkost (Jája).

Sraz byl už v 7:45 na Táborském vlakovém nádraží, i když nám vlak odjížděl až v 8:12. Ale musím uznat, že to bylo dobře, protože kdyby jel už v 7:45, tak by nás jela jen polovina. (Pozn. autora: Vím, že je to blbost, protože 7 lidí nejde rozpůlit, ale je to pouze obrazně řečeno.)

Cestou do Bechyně jsme se rozdělili do dvou družstev: M&M, Jerry a Jája versus Beril a Tenisák. Zjednodušeně na holky a kluky nebo sestry a bratry, jak chcete. Už ve vlaku jsme hráli pár her jako bylo vázání uzlů nebo pozorovací hra mezi Bechyňskou Smolečí a Sudoměřicema u Bechyně. Za každý dobře splněný úkol jsme dostali kousek rozstříhaného pohledu. Protože úkolů nebylo dostatek, tak jsme si zbylé kousky museli zasloužit naší zpěvem. Bylo slyšet songy jako Prší, prší, jen se leje nebo Skákal pes přes oves. Z těchto kousků jsme složily dohromady pohled, na kterém bylo napsáno, abychom zjistili co nejvíce o Bechyňském zámku a o republice Zářičí.

Po příjezdu do Bechyně nám Jazzinka ještě rozdala papíry, na kterých byly vypsány různé plodiny, a my je měli správně zařadit do různých světových oblastí. Výsledky této hry byly velice překvapivé, protože vítězné družstvo sester mělo asi jen 10% plodin zařazeno správně.

Již na Bechyňském nádraží nás Jazzinka upozornila na jednoho pána ve světlém baloňáku (jako měl Colombo) s kufrem, že by nám mohl být užitečný. Takže jsme hned od nádraží nenápadně, jak to jen my umíme sledovali tohoto pána. Nakonec nám zmizel v místních lázních a Jazzinka nám prozradila, že ani neví, kdo ten pán je, a že to byl jen její takový nevinný žertík.

Po této sledovačce jsme měli čas až do 12 hodin, abychom zjistili něco o zámku a republice Zářičí. Ale zámek byl až do 13 hodin uzavřen, takže to alespoň naše družstvo vyřešilo tak, že jsme se uvelebili na lavičce u Bechyňských schodů, opalovali se, pozorovali rozbouřenou Lužnici (pozn. autora: Právě byly povodně) a občerstvovali se až do té doby, než se otevřelo místní informační centrum, kde jsme se na tyto věci optali.

Paní v Íčku nám nejdříve chtěla prodat brožurku o Bechyni a okolí za 80 Kč, ale když zjistila, že jsme pouze chudí skauti, tak nám dala zdarma nějaké letáky a několik čísel místního zpravodaje (pozn. autora: doopravdy zajímavé počteníčko, dozvíte se třeba jaké jubileum slaví místní starousedlíci nebo výsledky místního šachového družstva. Objevili jsme také jednu zajímavou věc, a to, že tento místní plátek je sešit sešívačkou pouze ob měsíc.)

Na zbytek času jsme se zase uvelebili na naší lavičce. V poledne jsme se podle úmluvy společně sešli na místním náměstí a vyhodnotili se naše úkoly. Po vyhodnocení těchto úkolů jsme dostali další. Na nedaleké tabuli upevněné na místním domu byly uvedeny oběti z 2. světové války a my si je měli postupně zapamatovat a přepsat na papír, který byl na stole asi 50 metrů daleko. Tento úkol opět zvládlo lépe družstvo děvčat. Pak jsme hráli navádění slepého na terč a takovou napodobeninu hry na slepou bábu (Když byl člověk chycen, tak musel vydat zvuk nějakého zvířete a slepý musel podle tohoto zvuku zjistit, koho chytil.)

A protože nám zbyl ještě nějaký čas, tak jsme šli navštívit sestru Ilonu, do jejího nově zrekonstruovaného domku (Pozn. autora: Ten domek je fakt pěkně opraven a Ilona má hezký mimčo.) Po návštěvě jsme se odebrali na nádraží a odjeli směr Tábor. Ve vlaku se oznámili výsledky. Překvapivě vyhrály holky a obdržely sladkou odměnu v podobě jedné tatranky. Zbytek cesty plnili Jerry, Tenisák a Beril stezky zdatnosti. Já s Jerrym jsme vystoupili už na Horkách a zbytek posádky snad bez problémů dorazil do Tábora.

Výprava byla podle mne velice vydařená (jako snad všechny) a už se těším na další v ještě hojnějším počtu. (Zapsal Jája)